Zůstat, nebo odejít?

Jsou lidé, kteří nikdy nedají výpověď z práce, ani když jsou v ní dlouhodobě velmi nespokojení a frustrovaní. Asi se řídí heslem, že lepší špatná jistota, než jakákoli nejistota. A tak zůstávají a trápí se a trpí ...

Na druhém pólu jsou lidé, kteří dávají výpověď při prvním záchvěvu nespokojenosti. Načež si najdou jinou práci u jiného zaměstnavatele, aby zakrátko zjistili, že jsou opět nespokojení (časo ze stejných nebo z velmi podobných důvodů), takže opět odcházejí a historie se opakuje.

Mám známou, která sice pracuje stále v té samé profesi, vystřídala ale už deset zaměstnavatelů. Všude po čase zjistila, že kolegové jsou naprosto nemožní, neschopní, nesnesitelní a že se proti ní spikli. Téměř všude navíc šéf nesplnil to, co jí při nástupu slíbil, a když si mu na chování kolegů stěžovala, postavil se (prevít jeden) na jejich stranu. Moje opatrné náznaky, že problém nemusí být jen na straně kolegů a může spočívat spíš v jejím chování, naprosto nehodlá vzít na vědomí. Ona přece za nic nemůže, to všechno "oni" ...

Ani jeden z těchto dvou extrémů není dobrý. Vpodstatě vždycky, když s něčím ve svém životě nejsme spokojeni, máme na výběr ze tří základních možností:

1. Smířit se s tím, naučit se to akceptovat a vydržet to.

2. Odejít, skončit to (např. dát výpověď, rozvést se, odstěhovat se ...).

3. Změnit to.

Překvapivě třetí možnost mnoha lidem vůbec nepřijde na mysl. Vidí situaci černobíle, vnímají jenom dvě možnosti: Buď to musím vydržet, nebo musím odejít. Přitom právě třetí možnost  "změnit to" - bychom vždy měli zvažovat a zkoušet nejdříve ze všeho. Jen si musíme uvědomit, že změna je vždy možná, a připustit, že máme na situaci, se kterou jsme nespokojeni (například v práci) také svůj podíl.

To ale vyžaduje změnit svůj postoj a vnitřní nastavení. Přestat se vnímat jako oběť (S tím není možné nic dělat. To nemůžu nijak ovlivnit. To by napřed museli "oni" ...), a začít se více vnímat jako tvůrce, nebo aspoň spolutvůrce svého vlastního osudu. Vyžaduje to položit si a upřímně si odpovědět na otázky:

• Čím sám / sama přispívám k současnému neuspokojivému stavu? Je například lehké říct, že můj šéf je cholerik a nikdy se nezmění, ale čím já sama můžu způsobovat jeho záchvaty naštvanosti? Není to náhodou tím, že často odevzdávám svou práci pozdě nebo s chybami?
• Čím sám / sama umožňuji, aby se dělo to, co se děje? Jestliže se ke mně šéf chová hrubě, čím mu takové chování umožňuji? Není to náhodou tím, že se ho bojím a že jsem dosud nenašla odvahu mu slušně a asertivně říci, že mi takové chování vadí?

Někdy mám pocit, že nespokojenost v práci je takový český národní sport. Když se někde sejde víc lidí, často to vypadá, jakoby soutěžili v tom, kdo to má v práci horší a kdo má víc důvodů k nespokojenosti.

Naše chování v práci až příliš často ovládá strach (bojíme se říci, co si myslíme, bojíme se dát druhým lidem otevřenou zpětnou vazbu, bojíme se jít do konfliktu ...) a pasivita (čekáme, až si někdo všimne naší nespokojenosti, a sami aktivně nepožádáme o změnu - například o zařazení na jinou pozici, o povýšení, o úpravu pracoviště, o zvýšení platu, o zařazení do vzdělávacího kurzu, o přidělení zajímavého projektu ...).

Změna, kterou si přejeme, málokdy přijde sama od sebe. Pokud sami nedáme najevo, co se nám líbí a co nám vadí, co chceme a potřebujeme, druzí lidé to často ani nevědí nebo je to nenapadne. Nedokážou přece číst naše myšlenky.

Pokud je pro nás prvním řešením při nespokojenosti v práci výpověď a odchod jinam, často hrozí, že si na své nové pracoviště přineseme s sebou naše staré problémy. Protože jsme se nezamysleli nad svým vlastním chováním, chováme se pořád stejně a v druhých lidech tak opakovaně vyvoláváme stejné reakce. A tak se nám může stát - jako té mé známé - že po desáté zjistíme, že se k nám šéf opět chová hrubě nebo že se proti nám kolegové opět spikli.

Otázka "Zůstat, nebo odejít?" je tedy špatně položená. Než se rozhodneme pro jedno z těchto řešení, měli bychom vždy nejdřív vyzkoušet třetí možnost, tj. pokusit se změnit to, s čím jsme hlavně nespokojeni. A začít s tou změnou sami u sebe.

Jak to řešíte vy, když jste v práci nespokojení?

Napište svůj komentář do diskuse!