Žijete dvojí život?

"Mám pocit, že žiju dvojí život", řekl mi nedávno jeden můj klient. "Jsem jedním člověkem, když jsem v práci, a úplně jiným člověkem, když jsem doma. A když se tihle dva lidi potkají, moc si spolu nerozumějí".

Není sám. Podobné pocity má mnoho lidí. I já jsem je kdysi měla. Někteří lidé mají pocit, že do práce chodí jakýsi jejich "dvojník", který nemá s jejich skutečným "já" nic společného. Někteří lidé se v práci cítí jako podvodníci - předstírají, že jsou někým úplně jiným, než ve skutečnosti jsou. Někteří mají pocit, že do práce chodí jen jejich určitá oddělená část, kdežto zbytek zůstává doma. Je to jakoby práce a osobní život byly dva odlišné světy, dvě entity, které od nás vyžadují, abychom se stali dvěma odlišnými verzemi sebe sama (něco jako Jekyll a Hyde). 

Patříte taky mezi ně? A nepřáli byste si být sami sebou stále, bez ohledu na to, zda jste v práci nebo někde jinde?

Ano, v práci se často chováme jinak. Kdyby nás tam mohli vidět naši rodinní příslušníci nebo přátelé, možná by nás nepoznávali. Používáme jiný "slovník", jiné výrazy. Máme na sobě jiné oblečení. Když vyřizujeme po telefonu "pracovní věci", mluvíme jiným tónem hlasu, než když si voláme s partnerkou nebo kamarádem. Obvykle méně projevujeme (spíš potlačujeme) svoje emoce. Zvýrazňujeme některé své rysy a vlastnosti, zatímco jiné skrýváme. Chováme se jako herci, kteří hrají svou roli, nebo se aspoň snažíme ztvárnit svoji představu o této roli.

Proč tomu tak je? Proč jsme v práci někým jiným? Od malička jsme zvykáni a učeni dívat se na práci specifickým úhlem pohledu. Práce je to, co se odehrává od pondělka do pátku mezi 8:00 a 16:00. Je to povinnost: něco, co musíme dělat, ať chceme nebo ne. A způsob, jakým se na práci díváme a jak o ní přemýšlíme, potom automaticky ovlivňuje to, jak se v práci chováme a projevujeme.

Někdy se do své pracovní role natolik vžijeme a natolik se s ní ztotožníme, že už za ní naše skutečné, autentické já není téměř vidět. Trpíme pak jakousi "nemocí z povolání" - ve všech situacích (i tam, kde to není vůbec vhodné) se chováme jako Účetní, Učitelka nebo Manažer ...

Lidé začínají často přemýšlet o zásadní změně své práce a kariéry ve chvíli, kdy si uvědomí, že jim tato pocitová schizofrenie, toto "rozštěpení osobnosti" vlastně vadí, že jim v tom není dobře. Rádi by našli takovou práci, kde by mohli být pořád plně sami sebou, nemuseli se nijak stylizovat, přetvařovat, nic skrývat.

Když ale začnou uvažovat o tom, co jiného by měli dělat, stále se pohybují v mantinelech svého "pracovního já". Hledají volná místa na pracovních serverech, ale zjišťují, že pro zcela jinou práci nemají tu správnou kvalifikaci a praxi. Rozesílají na všechny strany životopisy, které jsou sice mnohokrát přepracované a upravované, ale stále představují "seznam věcí, které jsem dělal, ale které už nechci dělat". Na základě takových životopisů pak dostávají stále ty samé nebo podobné nabídky. Mají pocit, že se pohybují v jakémsi začarovaném kruhu, a často své původní odhodlání ke změně vzdají.

Pokud chceme vykročit z tohoto bludného kruhu, musíme se nejdřív přestat sami na sebe dívat očima personalisty nebo pracovníka personální agentury. Musíme opět spatřit sebe sama jako živého, autentického člověka, se všemi svými vlastnostmi, schopnostmi a přirozenými talenty, které se třeba vůbec netýkají toho, co jsme si dosud zvykli představovat pod pojmem "práce". Musíme znovu objevit své touhy a vášně, uvědomit si, co nás doopravdy baví, co si v životě doopravdy užíváme, v jakých chvílích a při jakých činnostech prožíváme pocity seberealizace, uspokojení a naplnění.

To je terén, kde je třeba začít hledat, co by se mohlo stát naší novou prací, abychom přitom mohli být plně sami sebou.

Užitečné při tomto hledání nám mohou být například otázky jako:

• V čem jsem tak přirozeně dobrý/á, že si ani neuvědomuji, že je to moje silná stránka? (Návod: zeptejte se ostatních).
• Jak mě znají, za co mě mají rádi a za co si mě váží moji přátelé a moje rodina?
• Jakých důležitých úspěchů jsem v životě dosáhnul/a, když nepočítám práci?
• Co ze svého skutečného já musím v práci skrývat a nemohu to svobodně projevit?
• Na jaké své schopnosti jsem hrdý, ale přitom je v práci vůbec nepoužívám?

Představte si, že váš život je balíček karet. Pokud žijete dvojím životem, hrajete v práci jen s částí toho balíčku. Jak by to vypadalo, kdybyste mohli hrát se všemi kartami?

Znáte někoho, kdo je ve své práci plně sám sebou?

Napište svůj komentář do diskuse!