Ševče, drž se svého kopyta?

Dříve bylo celkem běžné, že se člověk něčím vyučil nebo něco vystudoval, nastoupil do práce ve svém oboru a pracoval v něm až do důchodu. Maximálně párkrát za život změnil zaměstnavatele (ale kdo to snad udělal víckrát, už získal nežádoucí nálepku fluktuanta).

Dneska je situace úplně jiná a je zcela běžné, že člověk v průběhu svého pracovního života úplně změní svoji kariéru, pustí se do úplně jiné pracovní oblasti. Někoho k radikální změně kariéry donutí vnější okolnosti. Například vystudoval obor, ve kterém nemůže najít uplatnění (některé vysoké školy. zvláště humanitního zaměření, produkují zástupy nezaměstnaných a nezaměstnatelných absolventů). Nebo zkrachovala firma, ve které pracoval, a široko daleko není jiná podobná, která by potřebovala jeho zkušenosti či specializaci. Jiné lidi vede k tomu, vyzkoušet si v životě různé práce, spíš jejich zvídavost, touha po změně, chuť experimentovat, potřeba stále se něco nového učit.

Přesto je představa, že když jsem se jednou něco naučil (vystudoval, získal v tom praxi), musím to už dělat napořád, mezi lidmi ještě poměrně hodně rozšířená. Někteří lidé jsou už měsíce a roky nezaměstnaní, ale stále (byť marně) shánějí práci pouze ve svém oboru, než aby se rekvalifikovali a zkusili něco nového. Jsou ochotní dělat pouze to, co už dělali a co už umí. Jiní lidé se roky trápí v práci, která je nebaví a neuspokojuje, protože si nedovednou představit, že by mohli dělat něco jiného.

Co je příčinou naší "pracovní konzervativnosti"? Ano, často je to neochota ke změně nebo obava ze změny. Ale čeho konkrétně se bojíme? Hodně lidí se se svou prací silně identifikuje. Když se vám představují, jako první řeknou svoji profesi, co dělají. Bojí se tedy ztráty své identity. Jiní lidé se obávají, že okolí bude považovat změnu kariéry za důsledek jejich selhání (asi v tom nebyl moc dobrý, asi ho vyhodili ...). Dalším příjde líto "utopených investic": tolik času a úsilí jsem věnoval tomu, abych se někam ve svém oboru vypracoval, přece to teď nezahodím?

Jedno naše životní rozhodnutí (například jakou školu půjdeme studovat) tak často ovlivní celý náš život. Jenže studijní obor si vybíráme v 15 letech, když končíme základní školu. A ruku na srdce, kdo z patnáctiletých dětí doopravdy ví, co chce v životě dělat? Kdo má v tomto věku dostatek informací k tak závažnému rozhodnutí? Většinou naši volbu ovlivní rodiče, případně kamarádi, někdy místo, kde bydlíme (přece nebudeš dojíždět, když máš ekonomku za rohem). Pokud jdeme na gymnázium, jenom nutnost volby o pár let posuneme, ale většinou na tom v 18 - 19 letech nejsme o moc lépe.

Mám pro vás ale dobrou zprávu: Pokud vás rodiče kdysi dali na ševce, opravdu se nemusíte až do konce života držet svého kopyta. Doplňte si vzdělání, najděte si vhodnou rekvalifikaci, nebo prostě jen využijte svých schopností a začněte dělat něco jiného! Příklady na těchto stránkách ukazují, že je to skutečně možné. A protože naše spokojenost v práci výrazně ovlivňuje naši celkovou životní spokojenost, pak - když zjistíme, že svoji práci už děláme jen ze setrvačnosti, z pocitu nevyhnutelnosti - není co řešit!

Jaké důvody brání vám změnit kariéru, i když už vám dosavadní práce nevyhovuje?

Napište svůj komentář do diskuze!