Práce prý není zábava?

Představte si, že by se Picasso narodil v jiné době a do jiné rodiny. Ta by jeho talent nerozpoznala ani nepodporovala, a třeba by se domnívala, že ideální kariéra pro syna je stát se bankovním úředníkem. Picasso by tedy vystudoval ekonomickou školu, našel si místo v bance a po letech usilovné práce by to dotáhl na vedoucího malé regionální pobočky. Jeho práce by mu nevadila, ale ani by z ní nebyl nijak nadšený. Prostě by každý den šel do práce a těšil se na víkend. Dát výpověď by nemohl, protože si vzal půjčku na dům. A vlastně by ani nechtěl, když už přece tolik let tvrdě pracoval, aby se na toto místo dostal. Ano, necítil by svoji práci jako své poslání, ale to je přece normální, takže jinak by bylo vše v naprostém pořádku.

Zvláštní představa? Picassa tento osud naštěstí nepotkal, a proto se dnes můžeme těšit z jeho geniálního díla. Kolik dalších Picassů ale pracovalo nebo pracuje v "obyčejných" zaměstnáních a patří tam k "průměrným" pracovníkům?

Pokud jsou lidé v tom, co dělají, mimořádně úspěšní, je to z jednoho prostého důvodu: jsou v tom prostě dobří! Může to být nějaký talent, dovednost, vlastnost, přístup, motivace - cokoli. A protože jsou v tom tak dobří, dělají to lépe než kdokoli jiný. Vynikají. A navíc svou práci milují.

Proč tedy každý z nás nenašel něco, v čem je opravdu dobrý, a nedělá to šťastně jako svoji práci každý den?

Důvodů může být několik. Jedním z nich je mýtus "tvrdé práce". Od malička přece slýcháme: "Nic nejde samo od sebe". "Kdo chce uspět, musí tvrdě pracovat". "Práce není zábava". Atd atd.

Dovolím si přijít s kacířskou myšlenkou: Práce může být zábava. Můžeme ji milovat. A pokud v práci každý den využíváme své nejlepší talenty a schopnosti, své silné stránky, není to ani žádná dřina a taková práce nám jde docela snadno!

To neznamená, že bychom se neměli snažit, že bychom měli usnout na vavřínech, že bychom na sobě neměli dál pracovat a zlepšovat se. Nebo že bychom měli lenošit. Ale když pracujeme a cítíme se přitom nabití energií, máme pocit naplnění, práce nás baví a ani při ní nevnímáme, jak rychle plyne čas, pak to, co děláme, opravdu nevnímáme jako práci. Je to něco, co bychom měli chuť dělat tak jako tak.

Věci, ve kterých jsme nejlepší, nám jdou nejsnadněji a cítíme se přitom dobře. A u každého je to něco jiného. Někdo ten pocit zažívá třeba při psaní článků. Někdo při vystupování před plným sálem, jiný zas při analyzování dlouhých sloupců čísel, další třeba při malování pokojů.

Když zjistíte, co vám jde snadno, držíte v rukou klíč k vaší ideální pracovní kariéře. Teď už zbývá jen najít práci, ve které se takové činnosti vyskytují co nejčastěji. Nebo si takovou práci sami vytvořit.

Často takhle bohužel neuvažujeme. Věci, ve kterých jsme opravdu dobří, zůstávají v rovině našich koníčků nebo volnočasových aktivit (pokud jste v něčem dobří, tak to určitě někde a někdy děláte!), ale nijak si je nespojujeme s naší možnou pracovní náplní. Přece jsme vystudovali tu ekonomku a tolik let tvrdě pracovali, abychom to dotáhli na vedoucího pobočky! Sice krásně malujeme, ale to přece není žádná práce!

Každý člověk je schopen dělat spoustu různých věcí. Ve většině z nich jsme schopni dosáhnout průměrné úrovně. Při troše snahy a píle může z každého být účetní, novinář nebo malíř pokojů. Když jsme chodili do školy, vedli jsme neustálý boj s našimi nedostatky. Pokud nám ve škole nějaký předmět nešel, učitelé i rodiče se snažili, abychom se zlepšili aspoň na průměr, abychom si tu pětku opravili aspoň na trojku. Ale co se zatím dělo s našimi silnými stránkami, s našimi talenty? Pokud jsme někde měli jedničky bez velkého úsilí, bralo se to jako něco, čemu není třeba věnovat moc pozornosti.

Tento přístup sice vede k tomu, že máme jako děti "pěkné" vysvědčení, ale rozhodně nevede ke štěstí nebo k úspěšnosti v pozdějším životě ve "skutečném" světě. Přesto mnoho lidí zůstává v tomto "školním modu" po celou svou pracovní kariéru. Plýtvají časem a energií na "odstraňování svých nedostatků", snaží se za každou cenu zlepšit své slabé stránky, a své silné stránky mezitím nechávají ležet ladem.

Skutečně úspěšní lidé naopak to, v čem nejsou dobří, s klidem přenechají jiným, a sami se věnují tomu, co jim jde opravdu nejlépe, v čem vynikají.

Jakou práci byste dělali, kdybyste v ní dělali to, co vám jde nejlépe?

Co by se stalo, kdybyste se místo odhalování a zlepšování svých slabých stránek v práci soustředili na využívání a rozvíjení svých silných stránek?

Napište svůj komentář do diskuse!