Ale já mám hypotéku!

Stále se setkávám s tím, jak mnoho lidí je při svém rozhodování v pracovní oblasti limitovaných a svázaných tzv. syndromem hypotéky.

"Ale já mám hypotéku", řekne vám takový člověk, když mu navrhnete, že přece může změnit práci, která ho zoufale nebaví nebo ve které není dlouhodobě spokojený. "Musím každý měsíc splácet. Nemůžu si dovolit mít nižší příjem, nebo být dokonce pár měsíců bez příjmu!"

Podobným syndromem trpí i lidé, kteří sice hypotéku nemají, jen zvykli sebe a svoji rodinu na vysoké měsíční výdaje. Čím vyšší je vaše režie (náklady na komfortní bydlení, stravování v restauracích, drahé dovolené, nákladné koníčky, splátky úvěrů, leasingy apod.), tím vyšší potřebujete pravidelný měsíční příjem pro jejich pokrytí. Ocitáte se v pasti.

Ostatně řada zaměstnavatelů tohle dobře ví a dokáže toho skvěle využít pro "stabilizaci" svých zaměstnanců. Zaměstnanec, který je takto "uvázaný", je totiž daleko ochotnější dělat práci, která ho nebaví, zůstávat v práci přesčas, zaskakovat za kolegy, pracovat doma po večerech, skousnout jakékoli chování svého šéfa ... Pokrytí vysokých měsíčních výdajů se pro řadu lidí stalo takovou prioritou, že jsou tomu dokonce ochotni obětovat svoje koníčky, přátele, rodinu, volný čas, dokonce i své zdraví. Znám osobně několik lidí, kteří za své vysoké pracovní nasazení zaplatili těžkými zdravotními problémy. Nemohli ale zvolnit, nemohli odejít, měli přece tu hypotéku ...

Často také od takových vystresovaných a přepracovaných lidí slyším: "Já to přece nedělám kvůli sobě, dělám to pro rodinu!" Jenže právě rodina jejich pracovním nasazením možná nejvíc trpí! Nemají čas se svým blízkým věnovat, být s nimi, prožívat společně s nimi jejich důležité okamžiky. Přicházejí domů unavení a podráždění a přenášejí svůj stres a negativní náladu na partnera či děti. To ještě v lepším případě, v horším případě se jim rodina po čase rozpadne.

Přitom když se takových lidí zeptáte, co jsou jejich nejdůležitější hodnoty, vyjmenují vám je jako z partesu: "Nejdůležitější je přece zdraví, rodina, děti, partnerský vztah ...". Je tady tedy evidentní rozpor mezi hodnotami proklamovanými, a hodnotami skutečnými, žitými v každodenním životě. Jako bychom odvozovali svoji hodnotu pouze z vnějších atributů úspěchu. Jako bychom byli méně hodnotnými lidmi, pokud bychom neměli vilu, nejméně dvě auta, nejnovější mobil či tablet, značkové oblečení, luxusní dovolenou ... Musíme dokázat, že to zvládneme, že na to máme! Ale jak se přitom cítíme? Jsme šťastní? Jsme spokojení?

V jak příkrém kontrastu to je s výroky lidí, kteří jsou vážně nemocní nebo žijí s vidinou blížící se smrti. Pokud lidé něčeho před svou smrtí litují, není to to, že nevydělali víc peněz a nepořídili si lepší auto. Lidé nejčastěji litují toho, že svůj život vlastně pořádně neprožili. Že jej strávili ve shonu a stresu. Že nedělali to, co je opravdu bavilo. Že se více nevěnovali svým blízkým. 

Jsme stále jedním a tím samým člověkem, s jedním tělem a jednou psychikou, ať jsme v práci, nebo doma. Nemáme v sobě žádný kouzelný přepínač. Nedokážeme být frustrovaní a nespokojení osm (nebo více) hodin denně v práci, a pak večer překypovat štěstím ve svém domě na hypotéku. Nebo na dovolené na splátky. Nejsme přece důležití jenom jako stroje na vydělávání peněz. Jsme důležití sami o sobě, jako lidské bytosti. Zasloužíme si žít spokojený život hned teď, ne až jednou splatíme všechny úvěry.

Co je tedy pro vás opravdu důležité?

Znáte někoho, kdo dokázal překonat syndrom hypotéky?

Neby jste to dokázali vy sami?

Napište svůj komentář do diskuse!